Středoevropská pyramida

Na facebooku jsem objevila tajemnou pyramidu, která se nachází v Rakousku. Moc mě to zaujalo a určitě se chystáme na tuto pyramidu podívat. Je to jedinečná příležitost. V tomto kraji nenajdete jen tuto pyramidu, ale také další zajímavé objekty – megality. Tento kraj je tajemný a pověstmi opředený Mystisches Waldviertel v severním Rakousku, pár km od našich hranic.

Tato zvláštní “stavba” se spoustu let ztrácela pod hustým porostem stromů a keřů. Vypadala jako normální kopec. Myslelo se, že se jedná jen o nějakou mohylu. V 90. Letech 20 století se ale místní nadšenci podívali se na tento “pahorek” vice zblízka. Jaké bylo jejich překvapení, když se z “pahorku” vyloupla pyramidka.

pyramida

Že by první středoevropská pyramida?

Čtyři stupně, každý o výšce kolem 1,8 metru, tvoří celkem 7,2 metrů vysokou, kuželovitou skládačku. Ze všeho nejvíce připomíná čtyřpatrový dort. Lze ji také popsat jako sestavu na sebe navršených kruhových teras. Ta poslední, nejmenší, je ukončena rovnou plošinkou. Základna celé stavby má průměr 17 metrů, výška jednotlivých stupňů je cca 1,8 metru..

Centrum posvátného areálu

Jak se také ukázalo, „pyramida“ je centrem rozsáhlého posvátného areálu. Severně od ní se nacházejí zbytky několika oválných „kamenných ohrad“ (možná základové věnce zaniklých mohyl). Z východu je pak náznak přístupové cesty, která byla původně vydlážděna plochými kameny. Po obvodu pyramidy leží skupinky velkých podlouhlých balvanů, které naznačují, že bývala ještě navíc obklopena kruhovou hradbou vztyčených menhirů. (menhir – z bretonštiny men – kámen a hir – dlouhý, je kamenný blok svisle zasazený do země).

Nezodpovězené otázky

Otázkou stále zůstává, nejen k jakým rituálům tato podivuhodná stupňovitá pyramida sloužila, ale také to, kdo ji zbudoval. Odborníci totiž odhadují, že mohla vzniknout před 2 500–3 000 lety. V okolí však nebyly dosud nalezeny žádné průkazné archeologické předměty, které by ji pomohly zařadit k určité kultuře a do určitého období.

Nevíme kdo a kdy si tu dal tu obrovskou spoustu práce, aby nanosil tuny kamene na vrchol kopce a vystavěl tady pyramidu, tedy něco, co v těchto místech nemá obdoby. Nemáme ani ponětí, proč to udělal a proč právě na tomto kopci, proč postavil právě čtyři patra a proč právě ve tvaru kruhu. Těch „proč“ by se nepochybně našlo ještě mnohem více. Jisté je jen jedno. Stavitelé této jedinečné stavby určitě své velmi pádné důvody měli. A hlavní otázka zní: „Dokážeme je dnes alespoň poodhalit?“

Další otázka zní, proč byla tato stavba zasypána zeminou? Tohle zasypání bylo totiž neméně pracné než vlastní stavba. Je možné, že důvod byl stejný jako u starých Mayů v Jižní Americe, kteří předtím, než opustili města ohrožená „ekologickou katastrofou“ (př. vyprahlá půda přestala rodit), pokryli své pyramidy hlínou, aby je ukryli a uchránili před znesvěcením. Šlo o jakési rituální „pohřbívání pyramidy“.

Fascinující je jistě i ten fakt, že pyramida se nachází nedaleko českých hranic, navíc na bývalém keltském a slovanském území! Působí jako mlhavý přelud z neskutečna, jako záhadná stopa z hlubin věků.

Jak pyramidu najdeme?

Na silnici č.38 z Zvettlu do Groß Gerungs ukazatel odbočky na Ober-Neustift již předem upozorňuje na blížící se pozoruhodné místo.

Nechte se vést bílými směrovkami a asi po 2 km zastavte na upraveném parkovišti u malého rybníčku a vyražte po cestě do lesa. První vás upoutá skalka se zřejmě runovým nápisem.

runy

A pak už budete stoupat do kopce, na jehož vrcholu stojí pyramida! Skutečná, nefalšovaná pyramida. Nic podobného se nikde ve střední Evropě nevyskytuje, i když kdo ví.

Celá pyramida je postavena bez pojiva z malých kamenů nejspíše místního původu. Doprava a umístění žádného z nich nepředstavuje problém, ale vzhledem k tomu, že pyramida má objem téměř 900 m3, činí celková hmotnost použitého materiálu přibližně 2 000 tun. A to už je skutečně slušná porce. Označení „megalitická“ si stavba plně zaslouží.

Psychotronický průzkum provedený panem Aloisem Melberem přinesl velmi zajímavé výsledky. Pan Melber zaměřil dvě pozitivně působící energetické linie. První míří přibližně z JV na SZ a je na ní umístěno jedno z pozorovacích míst, které je určeno také k relaxaci a načerpání energie. Druhá linie je kolmá k první a protíná ji přímo pod středem pyramidy. Celá stavba by tak mohla fungovat jako jakýsi přenašeč energie.

Co řící závěrem? Domnívám se, že se zde otevírají široké možnosti uplatnění i pro naše badatele. Neškodilo by pokusit se navázat kontakt s milovníky záhad v Rakousku. Celé území doslova volá po podrobnějším průzkumu a vzhledem k blízkosti hranic nelze vyloučit, že podobné památky byly a nebo možná ještě jsou i na našem území.

pyramida1

 

 

 

 

 

 
 

 

 

 

D

 

Silová centra Země působící v ČR a na Slovensku

Pokud budeme postupovat od povrchu k hloubce, tak na vrchní vrstvě je Země pokryta mnoha objekty, které na člověka mohou nějak energeticky působit. Jedná se o objekty vytvořené z větší míry lidskou činností (např. kláštery, hrady). O úroveň hlouběji najdeme síť meridiánů, které geometricky (v pravidelné struktuře) pokrývají zemský plášť a rozvádějí energii Země podobně jako žíly v lidském těle. A ve třetí,  ještě hlubší vrstvě se nacházejí silová centra. Těmi naše (dnešní) povídání začneme. 

Silová centra jsou pro Zemi čímsi základním, podobně jako otvory v lidském těle. Jsou prastará, snad odvěká a jejich poloha se nemění. Jejich rozložení není pravidelné, mají podobnou „strukturu“ asi jako hvězdy na nočním nebi vytvářející pomyslná souhvězdí. Zatímco řeky a pohoří „cestují“ a krajina se pohybuje, roztahuje, vlní a tančí, silová centra zůstávají.

V této hluboké vrstvě je území Čech, Moravy a Slezska ovlivňováno působením osmi silových center, z nichž tři se nacházejí na našem území a zbylých pět k nám proniká z území za našimi hranicemi. Jejich přibližnou polohu a hranice působnosti zobrazuje naše barevná mapka. Je důležité pochopit, že působení silového centra je plošné, prostupuje celou krajinou a leckde spontánně vyhřezává i v některých místech za vyznačenou hranicí působnosti. K pochopení onoho „čehosi“, čím je toto místo nabité, nestačí jen stanout v epicentru, naopak: tak ho můžeme i minout. Lepší je prý v okruhu několika desítek kilometrů krajinu objíždět a jakoby se k němu blížit případnou spirálou. Tak nejlépe pochopíme to jeho „cosi“, co okolní krajině vtiskává svým působením. Ono přiblížení se k silovému centru se děje především kdesi uvnitř nás: je to propojení, které nelze vynutit tím, že si vlezeme někde na skálu a budeme dupat do země. K propojení se silovým centrem se v nás cosi může chystat po celé roky našeho života a může k němu dojít i na dálku, dávno, když již na daném místě fyzicky nejsme. Pokud na nějakém území žijeme celý život, jsme jakoby utkáni z vláken, která danou krajinu tvoří. Proto nejde jen o setkání s nějakým fyzickým místem ve vnějším světě, jde o propojení s něčím, co současně leží i hluboko uvnitř nás. Přiblížit se propojení se silovým místem může být tématem celého života a ne každému se to musí podařit; ne každý je připraven. Něco v nás se musí připravit, přichystat, vyladit, než k tomu může dojít. 

Pokud lidé žijí přímo v epicentru silové oblasti, neznamená to, že jsou si něčeho takového vědomi a že s energiemi tohoto místa umí pracovat. Přesto lze říci, že i oni jsou, stejně jako lidé v celém silovém regionu, vystaveni určitému působení. Mohou toto působení vítat, nebo odmítat (čímž je dopad toho působení odlišný), ale tak jako tak, se nemohou z tohoto působení úplně a dočista jednou provždy „vyjmout“: žijí jakoby na nějakém hřišti, kde platí určitá pravidla. 

Zajímavá je situace v oblastech, kde se působení silových center prolíná: někdy se harmonicky vyvažují, jindy vytvářejí podivuhodný rozpor, každopádně jejich míšením nastává širší paleta možností pro lidský vývoj. Některá města mohou být specifická tím, že se nacházejí na samé hranici nějakého silového regionu: mohou pak být pomyslnou branou do této „říše“.

První silové centrum Čech (#1) se nachází přímo pod Blaníkem a jeho oblast působení v podstatě (kruhovitě) pokrývá celé Čechy. Momentálně není aktivováno, nicméně i tak na nějaké úrovni působí. Zajišťuje ochranu české krajiny a přírody, jakoby naše území „přikrývá do nenápadnosti“, určité katastrofy se mu vyhnou, převalí se kolem: je to taková pláštěnka. Nicméně v této neaktivované podobě i souvisí se snahou Čechů více se držet „při zdi“, v šedivém průměru, nevybočovat. Je v tom zhruba takováto mýto-logika: „Blaník je v podstatě vaším českým Olympem. Pokud nectíte zemi, po které chodíte, ani nebe, k němuž vzhlížíte, pak si nemůžete vychutnávat lehkost okřídleného heróa běžícího s pochodní pod Olympem, jehož mantinely jsou nastavené úctou ke kosmickým zákonům a limitům stanovenými kosmem pro člověka. Pak si podvědomě vyměřujete limity daleko užší a snažíte se je nepřekročit – nevybočovat. Sami jste si tak stanovili vlastní trest. Ti, kdo tento limit vnitřně překročí, pak nemají zvláštní důvod v této krajině zůstávat.“ 

K aktivaci blanického silového centra je prý třeba, aby na našem území žilo (řádově cca) 200 tisíc plně sebe sama akceptujících lidí, kteří dovedou Zemi a její proudění cítit a nejsou zatíženi kulturními, mentálními a duchovními koncepty – kteří nesoudí sebe ani druhé, kteří žijí přirozeně. V takovém případě se ze zapouzdřeného krystalu kdesi pod Blaníkem stává úžasný katalyzátor výrazně a velmi pozitivně ovlivňující všechny, kdo na území Čech žijí. Do té doby je to ale spíš taková šedivá pláštěnka. Ale ani to není „špatně“. Chrání to. (Přinejmenším naši přírodu a krajinu).

Druhé silové centrum (#2) se nachází mezi Louny a Slaným, je v podstatě aktivované (asi z 50%) a pozitivně ovlivňuje region severozápadních Čech. Jeho kvalita je měkká, ženská, hřejivá. Barevně by to byl mírně hřejivý hnědo-červený kámen. Zesiluje bujnou úrodnost a rychlejší regeneraci krajiny a důležitým způsobem vyvažuje ekologickou devastaci rozvrtaného Krušnohoří a měst v jejich stínu. Vděčíme mu za to, že se na zničených místech v tomto regionu dá ještě vůbec žít. Pozitivně ovlivňuje termální oblast kolem Karlových Varů.

Třetí silové centrum (#3) se nachází ve vysokém horském hřbetu na moravsko-slovenském pomezí (má jít o podzemní vodopád). Je také aktivované. Jeho energie je vodní, pronikavá, jasnozřivá, přímá, ryzí, ale i tvrdá. Záleží, jak se člověk k dané kvalitě postaví. Pokud si udrží ryzost a nevinnost, tak ho toto centrum chrání. Připomíná prý laserový paprsek, který pronikne vším, každou falší. Život v těchto krajích je drsnější a není pro měkké povahy, je bez kudrlinek. V těchto krajích jde o to, jestli se dokážeme pravdě postavit zpříma. Když nám někdo zemře, když nám život vlepí políček, dokážeme to přijmout, polknout, strávit to vše „zplna“, rovně, bez uhýbání? Jestli ano, projde to, vyčístí se to a my opět dýcháme bystrý horský vzduch, volní jako ptáci. Nezkousneš to, nestrávíš to? – Pak to budeš polykat celá léta v krčmě u kořalky, a nakonec to strávíš taky – ale tvá křídla budou černá smutkem. Ber nebo neber – a jdi dál – tak s tebou jedná tento kraj.

Čtvrté silové centrum (#4) se již nachází na polském území. Momentálně není aktivované a projevuje se zatím jen mírně, jakousi ochranou ženského (mateřského) principu a dětí. Jde tedy o podpůrně-mateřskou energii. Ta na našem území působí v nejčistší podobě v oblasti Olomouce, Jeseníků a Moravské brány. Kdežto tam, kde se prolínají energie silových center 3 a 4, dochází ke blahodárnému zmírnění přílišné tvrdosti trojky. Ve východních Čechách a na Vysočině, kde se „polská čtyřka“ prolíná s „jedničkou z Blaníku“, dochází naopak ke střetu obou kvalit, což se projevuje jakousi rozháraností mezi mužským a ženským principem, které se spolu jakoby „otloukají“ směřujíc však nakonec po mnoha zkušenostech ke smíření.

Páté silové centrum (#5) se nachází na německo-polském pomezí, v oblasti ovlivňující někdejší Dolní a Horní Lužici (a Sasko), pronikající však až kamsi dolů k Litoměřicím. Jedná se o velmi blahodárné působení, které prý těm, kdož mají úctu k ženskému principu a pokoru k Zemi, zajišťuje příjemný a krásný život. V oblasti prolínání dvojky a pětky se nachází Porta Bohemica a „Zahrada Čech“.

Šesté silové centrum (#6) má vysloveně tvrdý, německý, jangový, vysoce aktivní a produktivní charakter, avšak na naše území zasahuje již jen do Krušných hor, jakýmsi „okrajem spadu“. Ač jeho kvalita není sama o sobě, v jeho jádru až tak špatná – ve smyslu: „tvrdě pracuj a budeš se mít době a budeš mít ze sebe dobrý pocit“ – na území Krušných hor už spadá jen cosi ve smyslu „tvrdě pracuj“. Jedná se však o tvrdost, která nerespektuje ženský princip, není vyvážená.

Sedmé silové centrum na pomezí Rakouska a Německa zasahující k nám přes Šumavu až někam k Písku (#7) je prastaré a velmi silné. Jeho kvalita by se dala vyjádřit jako „radost z vítězení“ nabitá sebevědomím a bujarým přeskokem nočního ohně. Zdá se, že germánské i keltské kmeny si z tohoto „kyblíčku“ chodili nabírat, zatímco my v Čechách z něho příliš zatím čerpat neumíme. Je to tím, že dokud nám (a v nás) „nesálá“ Blaník, nemáme v sobě dost sebejistoty se tomuto praevropskému maskulinnímu zřídlu otevřít a zůstáváme vůči němu jakoby v odporu, což naopak paradoxně v příhraničním podšumavském regionu vyvolává pasivitu a odliv mužských sil jinam. Zajímavé je, že ojedinělým, ještě severnějším vyvřením tohoto „západoevropského jangu“ (k němuž tak jako tak patříme také) je pravděpodobně až Sv. Jan pod Skalou, což už je do Prahy co by kamenem dohodil. Sv. Jan pod Skalou nám prý má připomínat naši celoevropskou příslušnost: že uvnitř hluboko v sobě jsme také tak trochu Italové, Francouzi, Němci… není možné se z tohoto kadlubu vyříznout bez narušení naší vlastní látky. Časem se snad naučíme se tomuto proudu otevřít více.

Osmé silové centrum (#8) by se dalo nazvat „Věstonické“. Nachází se v Rakousku na sever od Vídně, kousek od českých a slovenských hranic, ale jeho působnost zasahuje jižní Moravu až po moravský kras a Vysočinu. Nyní je mírně aktivní (20%), ale v jiných dobách působilo daleko více. Jeho energií je energie radosti, plození, plodnosti a sexuality. S ní cítíte, že život není žádný trest, že je hluboce příjemné a krásné být na živu. 

Pozoruhodná je oblast mezi Kyjovem a Trenčínem (Slovácko), kde se prolíná působení „věstonické osmičky“, „jasnozřivé trojky“ a mírně mateřské „polské čtyřky“, což vytváří pozoruhodnou emocionální a erotickou barevnost.

 Slovensko

 Na Slovensku působí tři hlavní silová centra Země. 

 Vliv devátého silového centra je velmi pozitivní. Přináší výživnou, jemnou, hřejivou, velkorysou, sluneční energii z Panonie v barvě průsvitného zlata obilných klasů. Je to energie spíše ženská, přitom ale sluneční. Jakoby říkala „je zde dost pro všechny, uvolni se a naber vzduch a víno plnými doušky.“

 Oproti tomu je desáté silové centrum tvrdé, jangové, ostré, připomínající břidlici hozenou do ohně: dlouho nepohnutě stojí, ale nikdy nevíte, kdy z ničehonic bouchne nebo udělá něco nepředvídatelného. (Zarputilá rigidita přeskočící do lability). Je to velká, ostrá síla, ale velmi nevyvážená. Pokud není dobře „homeopaticky naředěná“ s jinými prvky, má tednenci projevovat se spíše destruktivně a vyhroceně. „Nad Tatrou sa blýská.“ 

 Jedenácté silové centrum není tak výrazné, přináší uvolněnou vzdušně-vodní energii, která jakoby říkala „na pohodu“. Je trochu povrchní a bez výrazné polarizace, ale v podstatě do dané oblasti přináší pozitivní vliv umožňující snadnější život.

 Tím jsme si představili osm základních silových center, která působí na našem území. O druhé vrstvě, o síti meridiánů, pokrývajících zemský plášť si povíme příště.

Silová centra Země působící v ČR a na Slovensku

Pokud budeme postupovat od povrchu k hloubce, tak na vrchní vrstvě je Země pokryta mnoha objekty, které na člověka mohou nějak energeticky působit. Jedná se o objekty vytvořené z větší míry lidskou činností (např. kláštery, hrady). O úroveň hlouběji najdeme síť meridiánů, které geometricky (v pravidelné struktuře) pokrývají zemský plášť a rozvádějí energii Země podobně jako žíly v lidském těle. A ve třetí,  ještě hlubší vrstvě se nacházejí silová centra. Těmi naše (dnešní) povídání začneme.
Silová centra jsou pro Zemi čímsi základním, podobně jako otvory v lidském těle. Jsou prastará, snad odvěká a jejich poloha se nemění. Jejich rozložení není pravidelné, mají podobnou „strukturu“ asi jako hvězdy na nočním nebi vytvářející pomyslná souhvězdí. Zatímco řeky a pohoří „cestují“ a krajina se pohybuje, roztahuje, vlní a tančí, silová centra zůstávají.
V této hluboké vrstvě je území Čech, Moravy a Slezska ovlivňováno působením osmi silových center, z nichž tři se nacházejí na našem území a zbylých pět k nám proniká z území za našimi hranicemi. Jejich přibližnou polohu a hranice působnosti zobrazuje naše barevná mapka. Je důležité pochopit, že působení silového centra je plošné, prostupuje celou krajinou a leckde spontánně vyhřezává i v některých místech za vyznačenou hranicí působnosti. K pochopení onoho „čehosi“, čím je toto místo nabité, nestačí jen stanout v epicentru, naopak: tak ho můžeme i minout. Lepší je prý v okruhu několika desítek kilometrů krajinu objíždět a jakoby se k němu blížit případnou spirálou. Tak nejlépe pochopíme to jeho „cosi“, co okolní krajině vtiskává svým působením. Ono přiblížení se k silovému centru se děje především kdesi uvnitř nás: je to propojení, které nelze vynutit tím, že si vlezeme někde na skálu a budeme dupat do země. K propojení se silovým centrem se v nás cosi může chystat po celé roky našeho života a může k němu dojít i na dálku, dávno, když již na daném místě fyzicky nejsme. Pokud na nějakém území žijeme celý život, jsme jakoby utkáni z vláken, která danou krajinu tvoří. Proto nejde jen o setkání s nějakým fyzickým místem ve vnějším světě, jde o propojení s něčím, co současně leží i hluboko uvnitř nás. Přiblížit se propojení se silovým místem může být tématem celého života a ne každému se to musí podařit; ne každý je připraven. Něco v nás se musí připravit, přichystat, vyladit, než k tomu může dojít.
Pokud lidé žijí přímo v epicentru silové oblasti, neznamená to, že jsou si něčeho takového vědomi a že s energiemi tohoto místa umí pracovat. Přesto lze říci, že i oni jsou, stejně jako lidé v celém silovém regionu, vystaveni určitému působení. Mohou toto působení vítat, nebo odmítat (čímž je dopad toho působení odlišný), ale tak jako tak, se nemohou z tohoto působení úplně a dočista jednou provždy „vyjmout“: žijí jakoby na nějakém hřišti, kde platí určitá pravidla.
Zajímavá je situace v oblastech, kde se působení silových center prolíná: někdy se harmonicky vyvažují, jindy vytvářejí podivuhodný rozpor, každopádně jejich míšením nastává širší paleta možností pro lidský vývoj. Některá města mohou být specifická tím, že se nacházejí na samé hranici nějakého silového regionu: mohou pak být pomyslnou branou do této „říše“.
První silové centrum Čech (#1) se nachází přímo pod Blaníkem a jeho oblast působení v podstatě (kruhovitě) pokrývá celé Čechy. Momentálně není aktivováno, nicméně i tak na nějaké úrovni působí. Zajišťuje ochranu české krajiny a přírody, jakoby naše území „přikrývá do nenápadnosti“, určité katastrofy se mu vyhnou, převalí se kolem: je to taková pláštěnka. Nicméně v této neaktivované podobě i souvisí se snahou Čechů více se držet „při zdi“, v šedivém průměru, nevybočovat. Je v tom zhruba takováto mýto-logika: „Blaník je v podstatě vaším českým Olympem. Pokud nectíte zemi, po které chodíte, ani nebe, k němuž vzhlížíte, pak si nemůžete vychutnávat lehkost okřídleného heróa běžícího s pochodní pod Olympem, jehož mantinely jsou nastavené úctou ke kosmickým zákonům a limitům stanovenými kosmem pro člověka. Pak si podvědomě vyměřujete limity daleko užší a snažíte se je nepřekročit – nevybočovat. Sami jste si tak stanovili vlastní trest. Ti, kdo tento limit vnitřně překročí, pak nemají zvláštní důvod v této krajině zůstávat.“
K aktivaci blanického silového centra je prý třeba, aby na našem území žilo (řádově cca) 200 tisíc plně sebe sama akceptujících lidí, kteří dovedou Zemi a její proudění cítit a nejsou zatíženi kulturními, mentálními a duchovními koncepty – kteří nesoudí sebe ani druhé, kteří žijí přirozeně. V takovém případě se ze zapouzdřeného krystalu kdesi pod Blaníkem stává úžasný katalyzátor výrazně a velmi pozitivně ovlivňující všechny, kdo na území Čech žijí. Do té doby je to ale spíš taková šedivá pláštěnka. Ale ani to není „špatně“. Chrání to. (Přinejmenším naši přírodu a krajinu).
Druhé silové centrum (#2) se nachází mezi Louny a Slaným, je v podstatě aktivované (asi z 50%) a pozitivně ovlivňuje region severozápadních Čech. Jeho kvalita je měkká, ženská, hřejivá. Barevně by to byl mírně hřejivý hnědo-červený kámen. Zesiluje bujnou úrodnost a rychlejší regeneraci krajiny a důležitým způsobem vyvažuje ekologickou devastaci rozvrtaného Krušnohoří a měst v jejich stínu. Vděčíme mu za to, že se na zničených místech v tomto regionu dá ještě vůbec žít. Pozitivně ovlivňuje termální oblast kolem Karlových Varů.
Třetí silové centrum (#3) se nachází ve vysokém horském hřbetu na moravsko-slovenském pomezí (má jít o podzemní vodopád). Je také aktivované. Jeho energie je vodní, pronikavá, jasnozřivá, přímá, ryzí, ale i tvrdá. Záleží, jak se člověk k dané kvalitě postaví. Pokud si udrží ryzost a nevinnost, tak ho toto centrum chrání. Připomíná prý laserový paprsek, který pronikne vším, každou falší. Život v těchto krajích je drsnější a není pro měkké povahy, je bez kudrlinek. V těchto krajích jde o to, jestli se dokážeme pravdě postavit zpříma. Když nám někdo zemře, když nám život vlepí políček, dokážeme to přijmout, polknout, strávit to vše „zplna“, rovně, bez uhýbání? Jestli ano, projde to, vyčístí se to a my opět dýcháme bystrý horský vzduch, volní jako ptáci. Nezkousneš to, nestrávíš to? – Pak to budeš polykat celá léta v krčmě u kořalky, a nakonec to strávíš taky – ale tvá křídla budou černá smutkem. Ber nebo neber – a jdi dál – tak s tebou jedná tento kraj.
Čtvrté silové centrum (#4) se již nachází na polském území. Momentálně není aktivované a projevuje se zatím jen mírně, jakousi ochranou ženského (mateřského) principu a dětí. Jde tedy o podpůrně-mateřskou energii. Ta na našem území působí v nejčistší podobě v oblasti Olomouce, Jeseníků a Moravské brány. Kdežto tam, kde se prolínají energie silových center 3 a 4, dochází ke blahodárnému zmírnění přílišné tvrdosti trojky. Ve východních Čechách a na Vysočině, kde se „polská čtyřka“ prolíná s „jedničkou z Blaníku“, dochází naopak ke střetu obou kvalit, což se projevuje jakousi rozháraností mezi mužským a ženským principem, které se spolu jakoby „otloukají“ směřujíc však nakonec po mnoha zkušenostech ke smíření.
Páté silové centrum (#5) se nachází na německo-polském pomezí, v oblasti ovlivňující někdejší Dolní a Horní Lužici (a Sasko), pronikající však až kamsi dolů k Litoměřicím. Jedná se o velmi blahodárné působení, které prý těm, kdož mají úctu k ženskému principu a pokoru k Zemi, zajišťuje příjemný a krásný život. V oblasti prolínání dvojky a pětky se nachází Porta Bohemica a „Zahrada Čech“.
Šesté silové centrum (#6) má vysloveně tvrdý, německý, jangový, vysoce aktivní a produktivní charakter, avšak na naše území zasahuje již jen do Krušných hor, jakýmsi „okrajem spadu“. Ač jeho kvalita není sama o sobě, v jeho jádru až tak špatná – ve smyslu: „tvrdě pracuj a budeš se mít době a budeš mít ze sebe dobrý pocit“ – na území Krušných hor už spadá jen cosi ve smyslu „tvrdě pracuj“. Jedná se však o tvrdost, která nerespektuje ženský princip, není vyvážená.
Sedmé silové centrum na pomezí Rakouska a Německa zasahující k nám přes Šumavu až někam k Písku (#7) je prastaré a velmi silné. Jeho kvalita by se dala vyjádřit jako „radost z vítězení“ nabitá sebevědomím a bujarým přeskokem nočního ohně. Zdá se, že germánské i keltské kmeny si z tohoto „kyblíčku“ chodili nabírat, zatímco my v Čechách z něho příliš zatím čerpat neumíme. Je to tím, že dokud nám (a v nás) „nesálá“ Blaník, nemáme v sobě dost sebejistoty se tomuto praevropskému maskulinnímu zřídlu otevřít a zůstáváme vůči němu jakoby v odporu, což naopak paradoxně v příhraničním podšumavském regionu vyvolává pasivitu a odliv mužských sil jinam. Zajímavé je, že ojedinělým, ještě severnějším vyvřením tohoto „západoevropského jangu“ (k němuž tak jako tak patříme také) je pravděpodobně až Sv. Jan pod Skalou, což už je do Prahy co by kamenem dohodil. Sv. Jan pod Skalou nám prý má připomínat naši celoevropskou příslušnost: že uvnitř hluboko v sobě jsme také tak trochu Italové, Francouzi, Němci… není možné se z tohoto kadlubu vyříznout bez narušení naší vlastní látky. Časem se snad naučíme se tomuto proudu otevřít více.
Osmé silové centrum (#8) by se dalo nazvat „Věstonické“. Nachází se v Rakousku na sever od Vídně, kousek od českých a slovenských hranic, ale jeho působnost zasahuje jižní Moravu až po moravský kras a Vysočinu. Nyní je mírně aktivní (20%), ale v jiných dobách působilo daleko více. Jeho energií je energie radosti, plození, plodnosti a sexuality. S ní cítíte, že život není žádný trest, že je hluboce příjemné a krásné být na živu.
Pozoruhodná je oblast mezi Kyjovem a Trenčínem (Slovácko), kde se prolíná působení „věstonické osmičky“, „jasnozřivé trojky“ a mírně mateřské „polské čtyřky“, což vytváří pozoruhodnou emocionální a erotickou barevnost.
Slovensko
Na Slovensku působí tři hlavní silová centra Země.
Vliv devátého silového centra je velmi pozitivní. Přináší výživnou, jemnou, hřejivou, velkorysou, sluneční energii z Panonie v barvě průsvitného zlata obilných klasů. Je to energie spíše ženská, přitom ale sluneční. Jakoby říkala „je zde dost pro všechny, uvolni se a naber vzduch a víno plnými doušky.“
Oproti tomu je desáté silové centrum tvrdé, jangové, ostré, připomínající břidlici hozenou do ohně: dlouho nepohnutě stojí, ale nikdy nevíte, kdy z ničehonic bouchne nebo udělá něco nepředvídatelného. (Zarputilá rigidita přeskočící do lability). Je to velká, ostrá síla, ale velmi nevyvážená. Pokud není dobře „homeopaticky naředěná“ s jinými prvky, má tednenci projevovat se spíše destruktivně a vyhroceně. „Nad Tatrou sa blýská.“
Jedenácté silové centrum není tak výrazné, přináší uvolněnou vzdušně-vodní energii, která jakoby říkala „na pohodu“. Je trochu povrchní a bez výrazné polarizace, ale v podstatě do dané oblasti přináší pozitivní vliv umožňující snadnější život.
Tím jsme si představili osm základních silových center, která působí na našem území. O druhé vrstvě, o síti meridiánů, pokrývajících zemský plášť si povíme příště.
autor Vojtěch France

Zvíkovský rarášek

18.8.2015 – redakce Babinet.cz

Na starobylém českém hradě Zvíkově jste už možná byli. A potkali jste tam raráška? Že ne? Třeba to bude tím, že se mu nelíbí davy návštěvníků. Ale když hrad osiří a začne se stmívat – to se potom dějí věci!

Nejdříve si ale musíme říct, co to vlastně ten rarášek je. Říkalo se mu také rarach a už v dávných dobách by považován za zlého ducha. Mu zlomyslnou povahu, škodí lidem a ještě z toho má škodolibou radost. Zjevuje se v podobě pidimužíka, krkavce, černého kocoura nebo psa s ohnivýma očima. Nejstarší zmínky o tom zvíkovském pocházejí z rok 1579. Nelíbilo se mu tehdy, jak dělníci opravují věž Markomanku a z hradu je vyhnal. Dochoval se o tom tento nápis vedle hlavního vchodu: „K tomuž pondělí na auterý, před narozením panny Marie, v noci věřte jistě, p. m. pokušení jsem měl od zlého ducha takové, že pode mnou tažen, tak hrubě užasl jsem, až jsem ven z komnaty utéci musel!“

Tím ale řádění Zvíkovského raráška ani zdaleka neskončilo. V roce 1994 potrestal filmaře, kteří zde natáčeli pohádku Marie Rúžička. Herec David Suchařípa, která hrál v pohádce šaška, na tuto událost vzpomíná takto: „Kastelán nás nabádal, abychom v jedné místnosti radši netočili. Štábu to ale přišlo nesmyslné, a na jeho radu nedbal. V korunní síni najednou monitor úplně zčervenal seshora, jako by někdo rozléval červenou barvu, a zničil se. Totéž se stalo s druhým i třetím monitorem, který museli přivézt z Prahy.“

Pověst ale také vypráví, že kdo se odváží v korunní síni přespat, toho do roka stihne smrt. Není známo, zda právě tohoto prohřešku se dopustil režisér pohádky Aleš V. Horal a představitel prince Daniela Jiří Kuldan. Oba však byli skutečně do roka mrtví. Režisér zemřel za nevyjasněných okolností a herec spáchal sebevraždu. Se štěstím vyvázl další herec, Václav Kotva, kterého při natáčení píchla vosa a v nemocnici ho zachránili na poslední chvíli.

Spisovatel a scénárista Arnošt Vašíček měl to štěstí, že podivný jev dokonce zachytil při natáčení seriálu Strážce duší v půl druhé v noci – v podobě světlé, téměř průsvitné postavy. Žádné neštěstí se ale v tomto případě nekonalo.

Vyskytuje se na Zvíkově skutečně něco podivného, ať tomu říkáme rarášek anebo jakkoliv jinak?

Dlouhá léta se výzkumu tohoto jevu věnuje badatel Vladimír Šiška. S místním raráškem má dokonce osobní zkušenost. Setkal se s ním při natáčení pořadu o záhadách, kdy selhala malá příruční kamera. Vypráví o tom: Teprve po chvíli se v úplně vyběleném poli objevuje normální obraz. Kameraman nevěřícně opakuje to, co udělal před chvílí – stojí nyní v geometrickém středu věže, jede s kamerou pomalu vzhůru, až dostává do záběru památný železný řetěz s kruhem … a najednou se to stane znovu! Obraz na displeji postupně zbělí až zmizí úplně!“

Nevysvětlitelná událost přímo před očima odborníka na právě takové jevy! Má pro ni V. Šiška nějaké vysvětlení? V úvahu podle něj přichází nejen běžné selhání techniky, ale také souhrn neznámých faktorů, neobvyklý druh energie či prostě nějaký zvláštní přírodní jev, který zde pozorovali obyvatelé hradu již před řadou staletí a dali mu i jméno – Zvíkovský rarášek. Vhodnější název pro něj zatím nemáme ani dnes.

Jitka Lenková

Zdroj: zahadno.bloger.cz

Energetický silný Karlštejn

IMG_0001

Minulý týden jsme navštívili Karlštejn. Chystala jsem se tam už delší dobu. Chtěla jsem se dostat hlavně do kaple sv. Kříže. Jedna moje kolegyně mi vyprávěla, že tam byla loni a že tam byla neskutečná energie. Protože manžel se tam zrovna moc nehnal, objednala se se na prohlídku sama a on že počká v podhradí. Na ten okruh, kde je přístup do kaple, se musíte objednat. Zmínila jsem se o našem plánovaném výletu synovi. „Jé, tam já se chystám už pěkně dlouho, ale děti tam nemohou (až od 7 let) a když tam jsme, tak je tam nemohu nechat čekat a jít si sám na prohlídku. Vezmi mě s sebou.“ A tak jsme tam nakonec vyrazili spolu. V poslední době se mi stává, že ať vyrazím třeba na kurz kreslení a nebo na prohlídku hradu nebo cokoli jiného, vždy tam narazím na lidi podobně naladěné na duchovno jako jsem já. Takže i zde na hradě Karlštejn se brzy ukázalo, že budu mít parťáka.

Už při vstupu do kostela Nanebevzetí Panny Marie jsem začala cítit zvýšený průtok energie. Zde jsou nádherné fresky týkající se Apokalypsy, ještě stále docela zachovalé. Podle vyprávení průvodkyně jsme se synem usoudili, že to tak trochu popisuje dění v současném světě:). A právě zde jsem pochopila, že paní průvodkyně je také naladěna na duchovní strunu a začaly jsme si vyprávět. V sakristii tohoto kostela se energie začala zvyšovat. Paní průvodkyně říkala, že je to zřejmě z toho důvodu, že Karel IV nechával ostatky svatých (tedy jen relikvie) zazdívat právě do té zdi, kde jsme se nacházeli. Říkala, že ne každý tu energii cítí, ale že ona jí miluje, protože jí moc pomáhá léčit bolavou nohu a také psychicky jí drží nad vodou. V kapli Sv. Kříže že má ale trochu panický strach. V okamžiku, kdy tam vejde a přejde na pravou stranu, aby uvolnila místo pro návštěvníky, má pocit, jakoby za ní někdo stál. A to ji provází až dolů do přízemí. Prý jí nějaká paní, která tam byla na prohlídce a má také dar cítění a dokonce vidění řekla, že za ní stojí nějaký chlap. „Ale nebojte se, on vám chce pomoct.“ Myslím si, že je důležité se nebát a snažit se to přijímat pozitivně.

Při vstupu do kaple se energie rozproudila tak, že mi drkotaly obě ruce i nohy, sotva jsem se na nich udržela. A také se mi kolem solaru rozlila taková blaženost a jakoby sluníčko. No nádhera. Byla to opravdu síla. Nikdy v minulosti jsem tam nebyla, takže nebylo s čím srovnávat – možná to tak mělo být. Byl to vážně nádherný zážitek a potvrdil mi, že Karel IV byl kromě všeho jiného i velice duchovní člověk, který znal věci, o kterých dnes zatím nemáme ponětí. Návtěvu kaple vřele doporučuji. Můj syn si tam pročistil srdeční čakru.

Karlštejn a já 001